NAPOVÍM TI, JE TO ZELENINA...

Dnešek byl další z našich významných dní s velkým D. Byli jsme u zápisu do školy. Předem bych asi měla říct, že jsem synovi navrhovala domácí vzdělávání, ale vybral si školu. Chce být v kolektivu, chce kamarády, asi chce i jinou autoritu, což naprosto chápu a respektuju. Ale tak trochu se bojím toho, že si zatím neumí představit situaci, která ho čeká...



Ztráta svobody - daň, kterou platíme za vzdělání

Domácí vzdělávání jsem chtěla ze dvou velkých důvodu - jsou to mé subjektivní pocity, vnitřní intuice, nemusíte s nimi souhlasit a máte na to plné právo.

Za prvé - Přijde mi škoda, že takhle malé děti sedí půl dne v lavici ve třídě, místo toho, aby běhaly venku a poznávaly svět na vlastní kůži.
Za druhé - Sedí jich tam v každé třídě zhruba pětadvacet. Pětadvacet různých dětí s vlastními zájmy a zálibami, které je potřeba (mimo jiné i kázeňsky) zvládnout. A jak se toho docílí? Unifikací! Všichni se během prvního roku musí dostat na přibližně stejnou úroveň vědomostí a dovedností.

http://hrajemesijinak.blogspot.cz/2018/02/materstvi-jako-cesta-k-sobe.html

A když si pak dám jedna a dvě dohromady, vychází mi zkrátka rovnice, která se mi moc nelíbí... Mám dojem, že učivo a nové dovednosti, které ve škole zaberou celé dopoledne (protože každý má své tempo a výchozí schopnosti), bychom doma zvládli za hodinu, zábavnou formou, s individuálním přístupem.
Tak doufám, že se pletu a nadšení ze školy ho neomrzí po prvních měsících.

 

Jedna správná odpověď - nevíš?

Ale po dnešku se k mým dvěma důvodům přidalo ještě něco, co mě tížilo snad ještě víc a co jsem měla potřebu řešit ještě večer před spaním. Jeden z úkolů v přijímacím pohovoru (!!!) byl najít v řádku obrázek, který tam nepatří. Klasika. Probíhalo to asi takhle:

Paní učitelka: "Podívej se na první řádek a řekni mi, co tam nepatří."
K.: ukazuje prstem na zahradnické kolečko, zbytek byly hudební nástroje
Paní učitelka: "Hm a co to je?"
K: "Kolečko."
Paní učitelka: "A ostatní jsou?"
K: "Hudební nástroje."
Paní učitelka je spokojená.

Paní učitelka: "A teď druhý řádek. Ten je trochu těžší. Co tam nepatří?)
K.: dívá se na řádek, kde jsou maliny, jahody, mrkev, hroznové víno, třešně
Paní učitelka po třech vteřinách ticha (= přemýšlení): "Napovím ti, je to zelenina."
K.: ukazuje prstem na mrkev
Paní učitelka: "A co to je?"
K.: "Mrkev."
Paní učitelka je spokojená.

Paní učitelka: "A teď se podívej na úplně poslední řádek. Ten je hodně těžkej, jsou to všechno tvary. Co bys řekl, že tam nepatří?"
K.: dívá se mlčky na řádek, kde je černý čtverec, prázdný rovnostranný trojúhelník, černý obdélník vodorovně, prázdný kosočtverec, černé kolečko a prázdný obdélník svisle. Já i muž se díváme s ním a hledáme, co by tam nemuselo patřit... Napadá mě několik variant, ale to už opět zasahuje paní učitelka.
Paní učitelka po pěti vteřinách ticha: "Já ti napovím, nepatří to tam, protože to nemá hrany."
K.: ukazuje na černé kolečko
Paní učitelka: "A co to je?"
K.: "Kolečko."
Paní učitelka je spokojená...

To, co mě tížilo, byl pocit, jako by se vrátil čas a jako bych já sama stála před tabulí o nějakých 20 let mladší... Ten tlak. Rychle najít tu jedinou správnou odpověď. Přemýšlíte. Ale není čas, oni vám napoví. Oni vám dokonce poradí svoji pravdu. A když ji zopakujete, jste pochváleni. Vlastní rozum netřeba - stačí se nechat vést a ve správnou chvíli říct nahlas jednu jedinou "správnou" odpověď...


Večer jsme mluvili o úloze doma. Nechtěla jsem to tak nechat.

Já: "Ty tvary byly pěkně těžký, co?"
K.: "Hm."
Já: "A co sis ty myslel, že tam nepatří?"
K.: "Já jsem si myslel ten obdélník stojatej."
Já: "Jo? A proč?"
K: "On měl jedinej takový dlouhý strany."
Já: "No vidíš! A víš, co já jsem si myslela? Ten kosočtverec, protože jedinej stál na špičce."
K je spokojenej. Pevně mě objímá.

A proto jsem měla potřebu mluvit s ním o pravdě. A o tom, že nikdy neexistuje jen jedna jediná. O tom, že JE důležité o věcech přemýšlet. A hledat vlastní řešení. Že je důležité umět si svou pravdu zdůvodnit a obhájit. Nebát se. Ale také respektovat pravdu jinou. A umět uznat porážku, když jsou argumenty druhé strany silnější. To by měla škola dítěti dát. Ne pocit absolutní autority, která všechno ví a ráda napoví...

Protože když vám okolí dává pocit, že váš názor je špatně (a ani nedostanete možnost ho vyslovit!), někde se děje zásadní chyba...


Míša


Další článekNovější příspěvek Předchozí článekStarší příspěvek Domů