POVÍDKA: A NEBO NE...?

 Byla jedna holčička,

měla hnědá očička.

Dva culíky, sukýnku,

smích dostala do vínku.

Pak nastoupila do školky, kam se moc těšila. Znala ji od staršího bráchy a bývala smutná, že tam ještě nemůže zůstat s ním. Dočkala se. První rok dostala tři úžasné paní učitelky – milé a laskavé, které každé ráno vítají děti jménem a rodiče úsměvem. Byla ve třídě s kamarádkou o rok starší, která ji nenechala smutnit - každé ráno ruku v ruce odpluly do víru hraček a modelíny. Brzy si našla i další kamarádky a byla šťastná.

Rok se s rokem sešel a holčička opět nastoupila do školky. Do stejné a přitom jiné… Teď byla ve druhé třídě, kam se také moc těšila. Ale všechny kamarádky (o rok starší) postoupily do předškolního oddělení a ze staré skupinky zbylo jen pár dětí. Ostatní byly nové a plakaly po mamince. Paní učitelky nevěděly, co si počít. Ani holčička nechaná na pospas svým pocitům, nevěděla, co si počít. První den, duhý den. Třetí den ráno plakala taky. Paní učitelka č. 1 stála opodál a pozorovala plačící děti objímající své maminky, kterým se svíralo srdce při pomyšlení, že by se měly zvednout a odejít. Čtvrtý den ráno holčička plakala taky. Paní učitelka č. 2 si k ní přisedla a začala vyprávět o nových omalovánkách, o víle a malé čarodějnici, co jí z klobouku vyletěla kupa zajíčků… Holčička si utřela oči a pustila maminku.

 "Děkuju...," řekla maminka a věděla, že odpoledne si vyzvedne zase tu veselou a bezstarostnou holčičku, jako všechny dny před tím. Že těžká jsou jen rána. Že se holčička brzy zkamarádí a bude se zase do školky těšit. A nebo ne...?

Byla jedna holčička,

měla hnědá očička.

Dva culíky, sukýnku,

co dostala do vínku…?

Míša